Marie P., Opava

Snad poprvé měl vyučující skutečný zájem a čas na to vysvětlit mi chyby, které jsem opakovala celé roky, protože vždy když jsem se dříve zeptala, zda by mi mohl znovu vysvětlit postup, poskytnul mi stejné vysvětlení jako poprvé, které mi nijak nepomohlo a když jsem poznamenala, že tomu stále nerozumím, jestli by mi to nemohl podat srozumitelnější formou, bylo mi řečeno, že mé schopnosti nejsou dostačující, když stále nejsem schopná porozumět a ať na to zkusím přijít sama. Později jsem se zeptala spolužáků, jestli to oni chápou, ale ani oni nerozuměli tomu, co nám učitel říkal. Měli strach se zeptat. Paní učitelka Dostálová s námi jednala přátelsky a poprvé jsem neměla strach přiznat, že něčemu nerozumím. Neměla jsem strach, že odpovím špatně. Chtěla bych, aby se vedení školy dozvědělo, že tento strach zažívají všichni studenti po celou dobu, kdy vyučování probíhá. Pořád. Existují vyjímky. Možná jste přemýšleli proč vám nikdo nikdy neodpovídá na otázky. Proč slyšíte ticho a odpovídají vám vždy ti samí tři, nebo čtyři lidé. To proto, že ostatní mají tak veliký strach z chybné odpovědi, že se rozhodnou to neriskovat. Nemůžete se divit. Já jsem od učitelů slyšela, že jsem hloupá, líná, a neschopná nespočetněkrát, a to jsem na tom dost dobře. Za svůj život jsem se setkala snad jen s pěti učiteli, které jsem nikdy neslyšela říct některému z mých spolužáků "ty nic nedokážeš", nebo "ty nic neumíš". Řešením je vytvořit pro žáky prostředí, kde se nebudou zdráhat vyjádřit svůj názor a dělat častěji anonymní hodnocení učitelů.